VĚRNOST A NEVĚRA jsou lidské vztahové abstraktní kategorie a tak podléhají INDIVIDUALITÁM PARTNERŮ a výkladu každého z nich a můžou se týkat mnoha oblastí styku s osobami mimo vztah (od psaní SMS, telefonování, chození na kafe, na sport, na výlet, prostě sdílení času s někým jiným až po sexuální spojení)......
Podle mne co je ZÁSADNÍ, je ZTRÁTA DŮVĚRY a to formou PORUŠENÍ nějaké VYSLOVENÉ (ale často jen PŘEDPOKLÁDANÉ) HRANICE (co se smí a co už ne) A ZATAJENÍ TÉTO SKUTEČNOSTI . Proto si myslím, že pro harmonický déletrvající vztah je důležité (hned na ZAČÁTKU vztahu) si říci, "JAK TO MÁME" a pokud se objeví podstatné rozdíly, tak si stanovit JASNÉ DOHODY o zásadách styku s ostatními lidmi mimo vztah včetně dohody, jak se bude postupovat v případě zájmu o jinou osobu a to zejména v případě, že je potřeba překročit podstatným způsobem hranice toho druhého.
Myslím si, že Plzákovské "zatloukat, zatloukat, zatloukat" NENÍ ŘEŠENÍM ( i když někteří se na něj stále odvolávají a i tak nevěru řeší). Zakládat totiž vztah byť na nevědomé nedůvěře a pocitu viny provinilce a rizika vyzrazení, kdy pak takový vztah ve většině případů končí, je dlouhodobě pro vztah destruktivní a "ucho se pravděpodobně jednou utrhne" A NELZE HO JIŽ PŘILEPIT ZPÁTKY.
PROČ ALE JE VĚRNOST DLOUHODOBĚ V MNOHA PŘÍPADECH PORUŠOVÁNA?
Podle mne zdánlivá legitimnost "věrnosti" odvolávající se na MONOGAMNĚ-EXKLUZIVNÍ KONCEPT (nejvíce rozšířený v zemích s křesťanskou tradicí) vztahu a jeho přirozenost nefunguje a ani nebyla vědecky prokázána a historicky mnohokráte reálným chováním většiny populace byla porušována ( tzv sériová monogamie/nevěra nebo paralelní/milenecká nevěra). Existují i jiné partnerské koncepty, které nejsou založené na exkluzivní monogamii , ale tam má "nevěra" jinou podobu, což by bylo na samostatný článek ( polygamie a polyandrie nebo polyamorie).
Není možné asi nevěru vykládat pouze triviálním selháním jednotlivých lidí a jejich slabé vůli nebo nedostatkem morálky. Většinou k potřebě zažívat intimitu s někým jiným dochází po déletrvajícímu "vyprázdnění" až krizi, kdy oběma partnerům nefunguje komunikace a vytrácí se sycení emocionálních potřeb (sdílení intimity jak mentální tak fyzické).
Podle mne by ale neměla být ZBYTEČNĚ omezována komunikace lidí mimo vztah, pokud jim to přináší obohacení a radost a není to na úkor druhého (porušování dohodnutých pravidel, zanedbávání rodiny) a může to být i ve svém důsledku pozitivním PŘÍNOSEM i pro samotný vztah.
Pokud jeden z partnerů požaduje po druhém vyšší míru "věrnosti" než jak to cítí ten druhý, tak je třeba najít pokud možno takový KONSENZUS, aby oba byli s výslednou dohodou spokojeni a přijali ji dobrovolně a i ji mohli bez větších problémů dodržet.
Pokud dohoda není možná, tak by měl ten , který má vyšší požadavky na svobodu , své potřeby po domluvě dobrovolně omezit na úroveň toho, který má přísnější požadavky. Toto omezení své svobody si dobrovolně zvolí proto, aby nezraňoval partnera a i umožnil další trvání vztahu. Pokud se NEMŮŽOU na tom PARTNEŘI DOHODNOUT a nechtějí mít jen nezávazný vztah ("přátelství s výhodami"), tak by bylo asi dobré se raději rozejít.
Myslím si, že život by měl být pokud možno o radosti a naplnění našich potřeb a ne o omezování svobody a budování "zlaté" klece , ale i dobrovolně přijmout taková pravidla (omezit svou svobodu), která zajišťují možnost i udržet harmonický a dlouhodobý vztah.